|
Podporují nás
  |
Finsko aneb Polární výprava
Od návratu z naší polární výpravy uplynulo už více než půl roku. Bylo to takové malé dobrodružství na sněhu a ledu. Díky letošní zimě, která nás všechny pořádně zklamala, jsme si finský sníh, mráz a všechno ostatní, co k zimě patří, náležitě užívali. Jak to vlastně všechno začalo?
Koncem roku nás začal Pavel Šarkovský lanařit na výpravu se psy do Finska.
Znělo to jako pohádka, takže jsme dlouho neváhali.
Počty účastníků a psů se různě během příprav měnily.
Konečně je 15. března a my odjíždíme na dalekou cestu pod heslem: "Polární výprava".
Pavel nás vyzvedává, nakládáme potřebné věci k přežití na severu a ve 22 hodin překračujeme polskou hranici.
Startujeme z Veskoniemi přes jezero Inari až k nejsevernějšímu bodu Finska.
Čeká nás 30 kilometrů k prvnímu srubu.
Saně vypadají, že je stěží utáhne šest psů, ale čtyři haskounky si s nimi docela dobře poradily
a běžely jako o závod.
Konečně mají sníh, tak jim ani těžké saně tolik nevadí.
Srub vypadá velmi pěkně. Zatopit, nanosit vodu, dřevo, nakrmit psy i sebe.
Čeká nás další den a dalších zhruba 30 kilometrů.
Další den už se vydáváme stejnou trasou zpátky k autu.
Saně už začínají být lehčí, všichni jsme si odpočinuli, takže s radostí zase zpět.
Zdenka, Milan P.S. Více fotek z naší výpravy najdete v galerii na našich stránkách. |
V únoru bylo rozhodnuto, výprava čítala šest psů, tři lidi, jedny saně, pulku a běžky.
Jelikož naše dvě husky jsou do sáněk málo, přivezli jsme si domů od Jany Henychové ještě dvě fenky,
které s těmi našimi vytvořily bezvadný tým.
Měsíc před odjezdem byl ve znamení tréninků a příprav pejsků na cestu na sever.
Byl to náročný ale krásný měsíc. Psi byli v dobré kondici, jen je bylo potřeba vytrénovat jako tým.
Sníh opravdu nebyl, tak jsme po večerech jezdili na nedaleké Orlické hory,
kde se dalo přeci jen trochu povozit. Přípravy vrcholily, neustále jsme na internetu sledovali
stav sněhu a mrazu ve finském Ivalu, cíli naší cesty.
Zatímco my se střídáme v řízení, jedeme nonstop, pesani spokojeně odpočívají ve vozíku.
Z Polska směřujeme dál přes Pobaltí až do Talinu, místa našeho nalodění.
Cesta přes Pobaltí se volí kvůli tomu, že není potřeba zajišťovat žádná veterinární vyšetření
a kvůli krátkému trajektu. Cesta ubíhá velmi rychle, krátké zastávky na vyvenčení,
krmení a před půlnocí dorážíme k terminálu pro nalodění.
Přenocování a hned prvním trajektem hurá do Finska. Helsinky nás vítají zamrzlým mořem,
konečně to vypadá jako v zimě. Odtud nás čeká ještě celodenní přejezd přes Finsko až do Ivala.
O půlnoci překračujeme polární kruh a kolem čtvrté hodiny ranní dojíždíme do místa odkud začne
polární cesta. Vítá nás mráz -15°C a zasněžená krajina. Radost psů se nedá ani popsat.
Po poledni začíná velké balení věcí do saní a pulky.
Člověk začíná uvažovat o zbytečnosti některých věcí, ale i tak jsou saně dost plné a těžké.
Hlavou se honí myšlenky, jestli to všechno postačí na 14 dní v pustině.
Co nebudeme mít s sebou, nebude potřeba... Ještě poslední kontrola a jedeeeem....
Ráno nás vítá sluníčko, mrazivo, prostě krásné počasí.
Opouštíme srub a těšíme se na cestu k dalšímu. Po 2 kilometrech dojíždíme ke skupince 12 sobů.
Leží si hezky v naší trase a nechávají nás dojet na pár metrů k sobě. Co teď?
Po chvíli si sobi uvědomili, že budou muset utéct, naše minismečka jim to dává řevem najevo.
Sobíci se zvedají a krásně běží skútrovou stopou před námi.
Vodiči to byli bezvadní, naše rychlost i s přeplněnými saněmi a připoutaným
běžkařem v tu chvíli dosahovala 25 km/h.
Ujeli jsme takto asi 3 kilometry než sobi zjistili,
že tudy cesta nevede a neradi se uhnuli do hlubokého sněhu.
Pokračujeme dál až ke srubu, tady nocujeme bez Pavla, dal etapu 50 km, takže je o srub před námi.
Pomalu zjišťujeme, že zvládneme i více kilometrů, ale nechceme psy moc hnát.
Na srubu máme návštěvu, tzv. Lappland safari, francouzské turisty na skútrech s finskými průvodci.
Uvařili plný hrnec sobí polévky pro hladové Francouze, a za to, že nás vyrušili na srubu,
jsme dostali velkou porci na ochutnání.
Zbylo dost i pro psy, a tak ráno na posilnění dlabali sobí polévku.
Další etapa je velmi zajímavá, opouštíme jezero a dostáváme se do krásné finské přírody.
Končí roviny a začínáme pořádně zabírat. Z kopce, do kopce, projíždíme branami v sobích plotech.
A jsme opět u dalšího srubu, kde na nás už čeká Pavel, měl den odpočinek.
K večeru ještě přijíždějí další tři spřežení a na nejmenším srubu nás tak spí celkem jedenáct.
Byli to velmi příjemní a milí francouzští musheři. Ráno se probouzíme do -16°C a čeká nás etapa
k poslednímu srubu. Po pár kilometrech první nepříjemný okamžik,
Milan prošlápl běžku, měníme pozice: jede na saních, já běžky.
Zhruba 10 km před posledním srubem začíná jeden pes kulhat.
Nejdelší, nejobtížnější etapa a vychutnáváme si ji všichni opravdu jak to jen jde.
Cesta je dost zafoukaná, saně i psi se hodně propadají, krajina opravdu severská.
Končí idylka, musíme máknout. Kulhající Áju nakládáme do saní a tři psi musejí zvládnout utáhnout saně sami.
Zabírají, vítr fouká, sníh se věje, ale srub je i přes všechny nepříjemnosti dosažen.
Další den jsme měli už jen tak na lehko dojet na běžkách k Nuorgamu - nejsevernějšímu bodu Finska,
ale dáváme den pauzu. Máme před sebou 150 kilometrů zpět a psi si musí odpočinout,
nehledě na to, že už jedny běžky nemáme...
Cesta ubíhá poměrně rychle, možná že už psi vědí, že se vracíme.
Začíná se pomalu oteplovat, takže vstáváme ráno brzy, abychom na sruby dojížděli po příjemném sněhu a
ne ostrém firnu. Na posledním srubu už se začínají objevovat kytičky, občas vykoukne tráva.
Zde se opět setkáváme s finským průvodcem, který nás srdečně zdraví a vyzvídá, kam jsme až dojeli.
Ráno opět vyjíždíme brzy, na jezeře už prokukuje holý led.
V dopoledních hodinách jsme zpět u auta.
V městečku Inari si dáváme si slavnostní oběd a teď už jenom cesta domů.
Pejskové si rychle a ochotně zalézají na svá místa ve vozíku a těší se na zasloužený odpočinek.
Zpáteční cesta je veselá, i když tuto krajinu, co krajinu, zemi, opouštíme strašně neradi.
Po návratu zbývalo ještě vrátit naše dvě milé půjčené haskouní kamarádky.
Smutné loučení. Nikdy bychom nevěřili, jak si na nás a naše psí slečny zvykly.
Ale už mají slíbeno, že s námi zase někam pojedou...
Z Polární výpravy zbyly krásné vzpomínky.
Věříme, že se na nějakou podobnou cestu na sever zase co nejdřív vydáme.