Rumunské hory

Rumunské hory – vzdáleností i financemi relativně dostupná, nedotčená příroda, minimálně ovlivněná civilizací, prostí lidé, to vše již léta přitahuje české trampy a turisty. K těm se v posledních letech přidávají i čeští musheři, aby podlehli kouzlu zimní rumunské divočiny. Jednoho z nich, Jardu Jiránka z Červeného Kostelce, bezvýhradného obdivovatele aljašských malamutů, jsem požádal o dojmy z posledních dvou výprav.

Kdy nebo jak tě napadlo vypravit se do hor Rumunska?

Ač vyučený automechanik, obdivuji "živou sílu" aljašských malamutů a protože i rodina je podobně postižená, vlastníme jich v současné době 12 plus jednoho AH. Začínal jsem před devíti lety na kole s jedním psem, dnes jezdím s touto těžkou kavalérií převážně longy – dlouhé tratě. Jízdu se psím spřežením v drsné horské přírodě si vychutnávám, ale tak nějak nám už připadají české hory malé a civilizované. Takže když přišla nabídka od zkušeného kamaráda Jindry Zelenky vypravit se do hor Rumunska, moc dlouho jsem neváhal.

Splnily rumunské hory vaše očekávání? Jaké byly sněhové podmínky?

Myslím, že jsme se vrátili všichni naprosto nadšení. Ticho, klid, jen překrásné hory, lesy a spousty sněhu, určitě kolem jednoho metru. Tím že jsme jeli v březnu, byl sníh částečně slehlý, přesto měli psi co dělat, aby prošlápli cestu. Ještě že se mohu plně spolehnout na svého leadera Nikiho. Zažili jsme také docela dramatické chvíle, když jsme viděli padat utržené laviny.

Co místní lidé, potkávali jste nějaké, nebyli jste pro ně zjevení?

Opravdu na horách jsme nepotkali ani živáčka, za to když jsme sjeli dolů do údolí, budili jsme určitě velkou pozornost. Ti chudí lidé byli hrozně dobrosrdeční a pohostinní. Rozhodně si nemůžeme na "domorodce" stěžovat.

Kolik jste toho najezdili a kde jste spali?

Naposled, tedy v březnu 2003 jsme jeli do Rumunska čtyři, každý se šestispřežím. V horách jsme strávili dva týdny. Moc záleželo na počasí a terénu, ale dá se říct, že jsme denně překonávali 20–50 km opravdu náročné trati. K noclehu jsme se snažili využívat často polozbořených seníků a salaší. Nicméně byli jsme vybaveni i na klasické stanování či bivak na sněhu.

Chceš se někdy do Rumunska vrátit?

Asi nejen já jsem rumunským horám propadl. Určitě je tam ještě mnoho míst, které bych chtěl se svými malamuty poznat a tak je téměř jisté, že se tam zase vrátíme.

Vladimír Páral