|
Podporují nás
  |
Noční jezdci
16. 1. 2008 Noční jezdci, řítící se sněhovou pustinou, osvětleni jen čelovkou - malým světlem umístěným na hlavě. Odkázáni víceméně na instinkt svých psů. Stoupající do kopců, projíždějící kolem romanticky osvětlených krkonošských chaloupek nebo řítící se zpět do údolí. To je ta atmosféra, pro kterou stojí za to chovat, piplat a vlastnit tažné psy. Tuto noční atmosféru si naplno užívají účastníci závodu psích spřežení Vetamix Trail, který se již podruhé konal ve Strážném ve dnech 5. - 8. ledna 2008. Závod byl letos zařazen do seriálu Vetamix Tour, kde druhým závodem tohoto seriálu byl závod v polských Jakuszycích. Já jsem se pro tentokrát zúčastnil nikoliv jako pořadatel, ale jako jeden z účastníků a tak se pokusím přiblížit čtenářům závod z pohledu mushera. 1. etapa – 5. ledna 2008, 20:00 hod.
Start je pro letošek pro nedostatek sněhu přesunut ze Strážného asi o dva kilometry dále na parkoviště u lomu.
Zázemí pro pořadatele a závodníky vytvořila Hříběcí bouda vzdálená asi kilometr od startu a úvaziště.
Asi po kilometru se psi uklidní a já můžu vychutnat klid a pohodu jakou dokážou poskytnout jen noční zasněžené hory.
Ještě míjíme boudu zvanou Klecanda, kde je poslední zbytek povzbuzujících diváků.
Psům povzbuzení dodá sílu na zrychlení. Komedianti, pomyslím si na adresu svých psů.
Jen zajedeme do lesa, psi zase zpomalí a nasadí své stabilní tempo.
Nutno dodat, že já a můj tým nepatříme k nejrychlejším, ale pohybujeme se spíše na konci startovního pole.
Naši psi, kříženci husek a malamutů bez průkazu původu,
jsou zařazeni do kategorie s evropskými saňovými psy a aljašskými husky a tak nemáme šance na lepší umístění.
O to víc si můžeme závod vychutnat bez větších nervů a stresů.
Stoupáme směr Lahrovy boudy a již vidím osvětlené údolí u Friesovek. Tady se ještě lyžuje.
Po chvíli vidím míhající se světélka v protisměru.
Konec rozjímání, rozsvěcím baterku, musím psy připravit na to, že se budeme potkávat se "soupeři",
kteří se již vracejí do cíle.
Trasa závodu vede z větší části po stejné cestě tam a zpět.
To je další specialita Vetamix Trailu.
Míjení smeček více méně v plné rychlosti vyžaduje ostražitost týmů a hlavně zkušenost smeček,
které se tohoto závodu zúčastňují.
V plné rychlosti se míjím z ředitelem závodu Pavlem Fajfrem.
Teda asi, protože v té rychlosti se kolem mne jeho spřežení, čítající dvanáct psů, mihlo nezvykle rychle.
Jen Pavlovo "ahoj" mne ujistilo, že se jednalo skutečně o něj.
To už vyklusáváme od loveckého srubu směr "Struhadla".
2. etapa - 6. ledna 2008, 19:00 hod.
Tento den trávil každý po svém.
Někdo lyžoval, jiní odpočívali ve svých autech.
Všichni čekali na start druhé etapy.
Ta vedla od startu přes Klecandu na plynovodní silnici a Tetřeví boudy a zpět do cíle.
Měřila pouhých dvacet kilometrů a za dvě hodiny byli všichni zpět (někdo za hodinu).
V úterý, po vyhlášení výsledků a společném obědě, se pomalu rozjíždíme domů. Někteří se ještě odměňujeme skvělou palačinkou s ovocem, kterou na "Hříběcí" opravdu umějí a touto skvělou sladkou tečkou zakončujeme čtyři dny plné adrenalinu, zážitků a dobré party, která ke Krkonoším patří stejně tak, jako "noční jezdci".
Napsal, zažil a viděl |
Po přihlášení a veterinární kontrole jsme již všichni u svých psů,
abychom je napojili, ustrojili, zapřáhli a připravili na start.
Tento rituál sice děláme možná víc než po sté, ale i přesto nám i našim psům přímo úměrně
s časem zbývajícím do startu závodu stoupá adrenalin v krvi.
Při nočních etapách je to o poznání silnější.
Konečně nastal ten správný čas, pomocníci mi pomáhají udržet zmítající se smečku na startu.
Mrzne. Ze skákajících psů jde ve světlech reflektorů pára jako z dobře připraveného motoru.
Startér odpočítává: 3..., 2..., 1..., start.
Spřežení vypálí do tmy.
Ještě rozsvítit čelovku, ujistit se, zda mám v kapse náhradní baterky a jedem.
Křižujeme osvětlenou sjezdovku a míříme směrem k loveckému srubu.
Asi po pěti minutách za mnou zhasnou světla osvětlující sjezdovku.
Uvědomuji si, že vyšly hvězdy.
Zhasínám čelovku, psi šlapou jak hodinky a tak nemusím rušit tu klidnou atmosféru žádnými povely.
Přede mnou se rýsuje cesta, vidím světélka musherů přede mnou.
Každý sám se svými psy si vychutnává tu neobvyklou atmosféru.
Zde potkávám celý "vláček" smeček, vzájemně se předjíždějících do kopce při cestě zpět.
Jedu úplně vpravo. To je provoz jako na magistrále, hory prostě v tuto chvíli patří "nočním" jezdcům.
Po otočce nad "Struhadlem" se již vracím stejnou cestou zpět.
Pod loveckým srubem potkávám ještě Víťu Hůlku, který ke krkonošským závodům neodmyslitelně patří,
stejně jako pohoda a sníh.
Víťa má šest sibiřských husek a z tohoto počtu jsou jen tři jeho, ostatní si půjčuje od svých kamarádů.
Vytrénovat tuto smečku samo o sobě dá dost práce a tak si Víťa závod opravdu vychutnává.
Asi po třech hodinách se vracím do cíle (ti nejrychlejší to jedou dvě hodiny).
Je skoro půlnoc, obstaráme psy a jdeme si ještě se soupeři sednout do vyhřáté Hříběcí boudy.
Je o čem vyprávět, ale jakmile "rozmrzáme", únava nás přemáhá.
Většina nás jde spát do svých dodávek.
Někdo využije pohostinnost vyhřáté "Hříběcí".
Já nacházím azyl u klubového kamaráda Michala Merhauta v jeho vytopeném autě.
Tento "Bono" jezdec má horečku 38 stupňů, a přesto dnešní etapu ve své kategorii vyhrál.
Také to hovoří o zápalu, se kterým se někteří lidé tomuto sportu věnují.
Zážitky jsou obdobné jako z první etapy a tak jiné bylo jen obtížnější míjení,
které probíhalo za silného sněžení. Všichni jsou šťastně v cíli a přichází doba krmení.
Je jen na zkušenostech musherů jak a kolik psům dají.
Vždyť další etapa se jede již za deset hodin.
Další dvě etapy startují totiž již ráno a kopírují trasy těch prvních.
Přesto je zajímavé, jak se zdají některé kopce ve dne větší než v noci.
V úterý ráno napadlo asi třicet centimetrů sněhu a tak se to dnes trochu boří.
Všichni jsou celkově pomalejší a zde se projevuje, kdo má jak natrénováno.
Někdo více na rychlost, někdo na sílu a ti nejlepší na oboje.
Nejvíce si "hrábli" běžkaři, ti musí se svými psy odbruslit celou trasu
a to je v sypkém sněhu opravdová dřina.
Ostatně tato kategorie, zvaná skijöring, si zaslouží obdiv nás všech.
Ono řítit se tmou do neznáma, přivázán za dva psy na lyžích, vyžaduje odvahu a skvělé lyžařské umění.
Obdobně na tom je také kategorie zvaná "pulka", kde jsou ještě mezi psy a lyžařem připnuty menší sáňky zvané pulka.
Tuto v severských zemích oblíbenou kategorii u nás jezdí jen Pavel Šarkovský, který zaslouží nemalý obdiv.